Petra Václavíková Hodinky ukazují, že jsem došel v otevírací hodině. Pokud stihnu v otevírací době prodejnu i opustit, mám nárok na to, abych si nakoupil a byl jsem obsloužen. Že to v konkrétní prodejně funguje trochu jinak, mě až tak nezajímá. Já přišel ve správném čase.
Když je někde psaná otevírací doba, má se dodržovat. Mě jako zákazníka nezajímají nějaké vnitřní směrnice a standardy. Pokud přijdu včas, mám právo si normálně nakoupit. I kdyby to mělo být v poslední minutě otevírací doby.
Život v malém městě má své plusy, ale když se jedná o nákupy po práci, je to trochu oříšek. Mám kousek od bydliště samoobsluhu, co má psáno na dveřích „Otevřeno do 17:00“. A já, jak to tak bývá po práci, tam obvykle zavítám tak deset až patnáct minut před koncem.
Jednoho dne to bylo zase na stejno. Vcházím dovnitř a už to tam voní čistotou, podlahy blýskavě mokré od vědra s vodou a hadru. A prodavačky? Ty vypadají, jako by už měly špičky bot připravené k odchodu a já jim lezu do krámu. „Zase tenhle,“ úplně slyším, co jim prolétne hlavou, když si říkám o deset deka salámu.
Ale ten den jsem to už měl po krk. Zatímco mi jedna z nich proti vůli nakrájela salám, nemohl jsem si nevšimnout, jak ostatní začínají zhasínat světla a balí si své věci. A když jsem požádal o sýr, přišel ten povzdech, co mi dal znamení, že už toho mají plné zuby. „Poslouchejte,“ řekl jsem jim, „chápu, že je konec směny a chcete jít domů. Ale pokud tady máte napsáno, že zavíráte v pět, měli byste být připraveni obsloužit zákazníky do pěti. I kdybych přišel minutu před zavírací dobou.“ Pokud stihnu odejít do zavírací hodiny, jsem zákazník jako každý jiný, máte na mě být milé a bez keců mě obsloužit.
Bylo to jako křik do lesa. Dostal jsem sýr, ale s tím pohledem, že jsem jim zkazil den. Ale co mám dělat? Pracuju do půl páté, a než dojdu sem, je skoro pět. A oni místo toho, aby vzali můj nákup jako poslední úkol dne, se tváří, jako bych je připravil o půl dne volna. Nedá mi to a stěžuju si znovu. „Tohle je vaše otevírací doba, během ní máte pracovat,“ pokračuji. „Když máte napsáno do pěti, měli byste tady být pro zákazníky, kteří přijdou i pět minut před koncem.“ Teprve v 17:00 máte právo být na někoho hnusné, protože ten vám vaši otevírací dobu prokazatelně narušil.
Od té doby jsem to přijal jako součást své rutiny. Přijdu, nakoupím, a oni buď překousnou, nebo budou bručet. Ale já vím, že mám právo na nákup do poslední minuty otevírací doby. Klidně bych přišel někdy i dříve. Ale nejsem schopen kvůli své práci, tak to beru tak, jak to je a dělám si svůj nákup podle pravidel. A oni? Asi si taky zvykli, že ten člověk co přijde na poslední chvíli, už je prostě součástí jejich pracovního dne.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
