Ludmila Eiseltová Jsem obyčejná žena, matka a manželka. Můj život je obyčejný, až na jednu věc – vaření. Není to tak, že bych neměla ráda dobré jídlo. Miluju ho. Ale nesnáším to nekonečné stání u sporáku, každý den, jako bych byla nějaký rodinný kuchař. Když mám náladu něco dobrého uvařit nebo upéct, jdu na to. Ale stát u plotny z povinnosti, to mě nebaví. To mě neskutečně štve.
Můj muž chodí na obědy do restaurace, děti mají obědy ve škole. Není to tedy o tom, že by má rodina neměla teplé jídlo. Mají ho všichni každý den. Připadalo mi zbytečné, aby večer měli zase teplé jídlo. To je přece luxus! Řekla jsem si, že dost. Večeře budou odteď studené. A jak jsem řekla, tak jsem také udělala.
První večer, co jsem jim to oznámila, vypadali trochu šokovaně. Na stole stál obložený talíř s pečivem, a já jsem čekala reakce. „Nejsem váš otrok,“ řekla jsem rozhodně. „Pokud chcete teplou večeři, uvařte si ji sami.“ Chtěla jsem aby pochopili, že jídlo se samo neudělá. A že já ho dělám ve svém volném čase, který bych ráda chtěla věnovat něčemu jinému, třeba svým koníčkům. Nebo klidně jen odpočinku.
Začátky byly trochu napjaté, ale postupem času si zvykli. Občas si muž nebo děti něco uvaří, ale většinou jsou spokojeni s tím, co je na stole. Já jsem si našla čas na věci, které mě baví, a už neztrácím hodiny u sporáku. Je to malá změna, ale pro mě znamenala svobodu.
Chápu, že pokud někoho vaření baví a má na to čas, klidně ať vyváří deset teplých jídel denně. Ale pro mě to znamenalo upozadit sebe, kvůli rodině. Občas s tím nemám problém, ale dlouhodobě mi to vadí. Děti i muž mají koníčky a zájmy. A mají na ně čas. Tak proč bych ho nemohla mít i já. A tuhle radikální změnu stravování a jídelníčku doporučuji všem ženám, které nechtějí být jenom služky.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
