Petra Václavíková Je správné dávat dětem sladkosti? Všichni víme, že jim škodí. Obsahují cukr, který není pro dětský organismus ve velkém množství nic dobrého. Zároveň je ale třeba brát v potaz i to, že cukrovinky mohou být jakási forma odměny, nebo poděkování. Jak se s tím vypořádat?
Když jsem za babičkou jezdila já, dostala jsem vše, na co jsem si ukázala. Myslela jsem si, že je to standard, něco běžného. Že babičky jsou tu od toho. A že svá vnoučata musí rozmazlovat. Zjistila jsem ale, že ne v každé rodině je to standardem.
Jsem maminka dvou krásných kluků a mám štěstí na vcelku dobrý vztah se svou tchyní. Je to úžasná žena, která se o moje děti vždy ochotně postará. Sama si je iniciativně vyžádá na hlídání, bere je na výlety, na víkendy a je to pro ně skvělá babička. Kluci ji mají rádi a jakmile s ní delší dobu nejsou, už se jim stýská. Ale v jedné věci máme s tchyní trochu odlišné názory.
Má tchyně se snaží kluky vůbec nerozmazlovat. To znamená, že jim nikdy nekupuje drobné dárky nebo sladkosti. Ani v obchodě jim nekoupí nic navíc. Má své pravidlo: maximálně v létě zmrzlinu. Snaží se je vychovávat tak, aby nebyli rozmazlení a měli zdravý vztah k penězům a věcem. Na jednu stranu je to skvělý přístup, podobný máme i my s manželem. Ale pořád si říkám, že babička má být právě ta, která bude děti rozmazlovat, zatímco my je budeme doma „držet zkrátka“.
Na jednu stranu to chápu. V dnešní době, kdy jsou děti často přehlcené hračkami a sladkostmi, je její přístup logický a pochopitelný. Ale zároveň si myslím, že občas dětem něco dopřát není na škodu. Když vidím, jak se jejich oči rozzáří nad malým dárkem nebo jak si pochutnávají na kousku čokolády, připadá mi to jako důležitá součást dětství. Pro nás s manželem je samozřejmé jim občas něco dopřát a nemyslíme si, že je to nějaké extra rozmazlování. Je to věc, která k dětství prostě patří.
Někdy si říkám, že bych s ní měla promluvit a vysvětlit jí, že občasné rozmazlování nemusí být špatné. Ale zároveň si nechci kazit vztah s ní, protože vím, jak moc je pro mé kluky důležitá. Je to složité. Chci, aby moje děti měly krásné vzpomínky na dětství a občasné radosti jim určitě pomohou. Ale zároveň chci, aby byly vděčné za to, co mají, a nebraly věci jako samozřejmost. Na jednu stranu chápu, že tchyně vychovala mého muže a další dva syna, takže trochu ví lépe, co je správné. Na druhou stranu se ale za jejího mládí nežilo tak konzumním životem, jako nyní.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
