Ludmila Eiseltová Už to jsou desítky let, co se snažím držet dietu. A nic. Kdo za to může? Moje rodina, která mi jakýkoliv redukční program komplikuje. Sice mě na jednu stranu podporují, ale zároveň dělají věci, kvůli kterým prostě musím jíst. Za vším stojí plýtvání. Jim je úplně jedno, že jídlo budeme vyhazovat do koše. Já něco takového rozhodně nechci dopustit.
Prošlé, nedojedené, neuskladněné
Možná je to tím, že jsem svého manžela ani své syny nevedla k důslednosti a k tomu, že by se jídlem mělo šetřit. Neměli žádnou potřebu to dělat. Vždy jsem tu byla já, kdo se o jídlo postaral. Když něco takzvaně „procházelo“, tak jsem to snědla. Když něco nechali na kuchyňské lince, spořádala jsem to. Když něco zapomněli v lednici, konzumovala jsem to já. Když mi na váze nezáleželo, bylo to jedno. Ale teď, když chci hubnout, mi to komplikuje život.
Váha, nebo peníze?
Za každým kouskem jídla, co máme doma, stojí v první řadě peníze. Musela jsem to za rodinné peníze koupit. Když to vyhodím, je to stejné, jako když bych vyhazovala peníze. To mi nedává smysl. Řadu jídel jsem také sama uvařila. Když je vyhodím, dělala jsem vlastně zbytečnou práci. To mi také nedává smysl.
V tu chvíli se musím rozhodnout. Vyhodím do odpadkového koše jídlo, které stálo peníze, nebo ho sním a naruším tak svůj dietní program a váha půjde nahoru? Rozhodnu se vždy stejně. Jídlo, kterému hrozí že bude druhý den na vyhození, raději sním. Kdykoliv potom stoupnu na váhu, moc dobře vím, jaké číslo se zde ukáže. Bohužel takové, které vidět nechci.
Je jim to jedno
Snažím se to manželovi a synům vysvětlit, ale je jim to jedno. Jídlo ve spíži nebo v lednici je pro ně něco samozřejmého, automatického. Nenapadne je, že co nesní, může skončit v koši, a to je špatně. Prostě se chovají jako na all inclusive, kdy si naberou, na co mají chuť a co nesní, to nechají na stole. Však se o to někdo postará. V tomto případě já. Mě to ale narušuje celou dietu.
Zdroj: Autorský text
