Ludmila Eiseltová Má platit muž, žena, nebo je správné účet rozdělit napůl? Každý to vidí jinak. Jsou ženy, které vyžadují, aby za ně muž zaplatil. A někteří pánové to vidí jako samozřejmost. Jsou ale i tací, kteří něco podobného odmítají. Kdo má vlastně pravdu? Je snad normální, že by to měl být muž, kdo bude platit. Je to nejenom standard, ale také určité gesto gentlemanství. Pokud se muži nechce vytáhnout peněženku, dost to o něm vypovídá. Ne každý takového chlapa chce.
Dlouhodobé vztahy se mi nějak vyhýbají. Vždycky najdu „toho pravého“, jsme spolu několik měsíců a pak to jde všechno takzvaně do kopru. A protože v mém okolí už není nikdo, kdo by stál za schůzku, tak jsem si řekla, proč nezkusit seznamku, když se to teď tak nosí. Začátky byly drsné, žádný pohádkový princ na koni, spíš jaksi samí zvláštní jedinci s nepochopitelnými zájmy a tužbami. Ale pak jsem narazila na několik normálních, a dokonce jsme se i sešli.
Byly večeře, kde to mezi námi jiskřilo, ale pak přišlo na placení a oni požádali číšníka o rozdělení účtu. Každý jsme tedy potupně nadiktovali, co jsme vypili a snědli, a to jsme si také zaplatili. Jsem si staromódní, ale když mě chlap pozve na večeři, čekám, že zaplatí. Nevybírám si nejdražší salát ani steak, ale chci vidět, že je ochoten investovat do společně stráveného večera, do mě.
Když ten největší sympaťák, co byl vtipný, co měl šarm, po večeři „vylovil kalkulačku“, cítila jsem, jak se to ve mně začíná vařit. Rozumím, že rovnoprávnost a feminismus mají své místo, ale některé věci by měly zůstat tradiční. Neříkám, že by si mě měl takzvaně „vydržovat“ nebo platit moje účty, ale gesto, že první večeři hradí on, mi přijde jako základní projev zájmu a úcty.
Po tom večeru jsem si byla jistá, že už s ním druhé rande nebude. Možná to zní tvrdě, ale já hledám gentlemana. Někoho, kdo otevře dveře, nabídne kabát a zaplatí účet bez diskuse, když to byl on, kdo společnou večeři navrhl. Kdo mě vlastně pozval. Nechci být naivní nebo zastaralá, ale hledám muže, který se chová jako muž, ne jako kamarád, se kterým si rozdělíme účet na pivo.
Takže zatím žádný velký úlovek na seznamce, ale já jsem optimistka. Věřím, že někde tam venku je muž, který se nebude bát vzít večeři na svůj účet a pak mě, s úsměvem, doprovodí domů. To je přece jen začátek, jaký si přeji. A když to nevyjde? No, tak aspoň budu mít pár dobrých příběhů do sbírky.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
