Petra Václavíková Je ve všem fajn, ale to jídlo. Z jeho způsobu stolování se mi někdy až zvedá žaludek. Vygradovalo to až tak, že raději jíme odděleně, ne společně u jednoho stolu. A že bychom někdy šli na společnou večeři nebo třeba oběd k mým rodičům? To nepřipadá v úvahu. Několikrát jsme to udělali a tu ostudu, kterou udělal, jsem dlouho rozdýchávala. Nejhorší je, že se nedokáže, nebo možná nechce změnit.
To jeho mlaskání a srkání
Snad úplně nejhorší jsou jeho zvukové projevy, které doprovází každé jídlo. Polévku jsem se rozhodla už nevařit, protože on ji neumí sníst normálně. Pokaždé, když si dá lžíci k ústům, začne hrozně srkat. A když tohle musím slyšet s každým soustem, dělá se mi z toho mdlo. Když ho napomenu, sní dvě lžíce normálně a znovu se to vrací do starých kolejí.
Hlavně lžíci
Abych nezapomněla, on jí ani lžíce neříká, nazývá ji „bagr“. A podle toho to také vypadá. Při každém soustu se na ni snaží nabrat snad polovinu svého talíře. A následuje další chuťovka, kdy mu ze lžíce jídlo padá a potom i od pusy, jak se do ní snaží sousto nasoukat. A nejhorší je, že se snaží jíst lžící úplně všechno. Je jedno, co uvařím, on si automaticky bere lžíci. Snad jen vyjma řízku nebo steaku. Omáčky, různé masové směsi, zapečené brambory i těstoviny, na to vše si bere ten svůj „bagr“.
Když nůž, tak do pusy
Když už má na talíři kus masa, se kterým si lžíce neporadí, tak si vezme příbor. Díky bohu, že s ním umí zacházet. Jaké jsou ale základy slušnosti, s tím si moc hlavu neláme. Jakmile má na noži trochu jídla, třeba bramborové kaše nebo omáčky, udělá… Ano, tušíte správně. V lepším případě si dá nůž do pusy, v tom horším vyplázne jazyk a oblízne ho. Už jistě chápete, že jít s ním na jídlo někam do veřejného prostoru prostě nemůžu. Takovou ostudu bych jenom těžko zvládla. Nejhorší je, že jinak je fajn, až na to jeho stolování.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek, redakčně zkráceno a upraveno.
