Ludmila Eiseltová Když chcete spontánně vyrazit do restaurace, může se to vymstít. Přiznám se, že při výběru restaurace, kterou neznám, vždy beru v potaz počet hodnocení. Prostě si vyhledám podniky v okolí a podle recenzí vyberu ten konkrétní. Jednou jsme ale chtěli být trochu spontánní, nezdržovat se výběrem. A tak jsme sjeli ze silnice k motorestu, zaparkovali, vešli dovnitř a vzali do rukou jídelní lístek.
Prostředí nás mělo varovat
Nejsme nijak zhýčkaní, nechodíme do žádných nóbl podniků, ale aby interiér vypadal tak, jako by se zde čas zastavil před třiceti lety, to už nás mělo varovat. Nejenom kvůli retro vzhledu, ale i kvůli určité vůni. Interiér byl ještě nasáklý cigaretovým kouřem z dob, kdy se zde mohlo kouřit. A ten se mísil s vůni přesmaženého oleje z kuchyně. Ale měli jsme hlad, tak jsme ke stolu prostě usedli a ten jídelní lístek si vzali.
Co je to za jídla?
Tahle jídla si moc dobře pamatuji z minulosti. Ano, byl to hit, ale dnes snad gastronomie už někam pokročila. I když jak vidím, ne ve všech podnicích. A moc se nedivím, že v pravé poledne v motorestu nikdo nebyl.
Stačilo se zahledět do jídelního lístku a narazit na skvosty jako Katův šleh nebo Johančino tajemství. Nechyběly ani další šlágry, a to Pastýřský sýr, Pytlákova směs či Směs pana hraběte. Zatímco u sýru ze zkušenosti člověk ví, že jde o smažák s plátkem uzeniny, u posledních dvou nikdo u stolu absolutně netušil, co za zbytky z kuchyně se bude v jídle skrývat.
Co si dáte?
Otázka číšníka nás trochu rozesmála, protože přišel ke stolu ve chvíli, kdy jsme se chystali zvedat a motorest opustit. Proto byla naše odpověď trochu ráznější. „Tady raději vůbec nic, na shledanou,“ odpověděli jsme a odcházeli. Obsluha se ani nezeptala, z jakého důvodu. To nám vnuklo myšlenku, že jsme možná nebyli první, kdo to vzhledem k výběru v jídelním lístku udělal.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek.
