Petra Václavíková Kojení na veřejnosti není nic, co by mělo člověka nějak extra pobuřovat. U malých dětí obvykle nelze určit hodinu ani minutu, kdy budou mít hlad. A jak je co nejlépe utišit? Až budou starší, dostanou rohlík. Ale když jsou malé, nejde to řešit jinak, než kojením.
Kdo měl nebo má malé děti, ví, že jsou nevyzpytatelné. Někdy vydrží bez kojení pár hodin, jindy se dožadují přídavku za pár desítek minut. Ať se snažíte sebevíc, nikdy to nejde vše naplánovat do detailu. Dítě prostě není stroj, ale živá bytost fungující jen podle svých potřeb. A jako správná matka se mu musím přizpůsobit.
Obvykle se snažím plánovat kojení doma nebo na místech, kde vím, že to nebude nikoho rušit. Ale když má holčička hlad, tak to prostě nejde odložit. A není to jen tak nějaký hlad, to je ten pláč „mám hlad a potřebuju to tady a teď“, který každá máma pozná. Byly jsme zrovna v obchoďáku, když se to stalo.
Byla jsem v tom velkém nákupním centru, kde je všechno. Měla jsem s sebou malou Aničku. A jak to tak bývá, uprostřed nákupu dostala hlad. Neměla jsem moc možností, takže jsem se vydala do food courtu. Tam je vždycky živo, ale já jsem našla klidný koutek, úplně v rohu, u takového malého stolečku, kam by si stejně nikdo nešel sednout. Něco jako malá oáza klidu ve vřavě a spěchu. Vytáhla jsem z tašky plenu, abych zakryla co nejvíce, a pustila se do kojení.
Anička začala pít a vypadalo to, že je všechno v klidu. Já jsem sledovala lidi kolem, jak jedí, povídají si, smějí se. A viděla, že nikdo si mě vůbec nevšímá. Vlastně o mě skoro nevěděli, každý se věnoval jen tomu svému. Bylo to takové normální odpoledne. Ale najednou, jako blesk z čistého nebe, k mému stolu přistoupila nějaká paní. Vypadala dost uštěpačně a ve tváři měla výraz, jako by právě snědla citron.
„A co si to dovolujete?“ vystartovala na mě. „Kojit tady, na veřejnosti, před všemi lidmi!“ Pokoušela jsem se zůstat klidná, protože Anička byla přisátá, a kdybych se rozčílila, mohlo by to malou znepokojit. Ale uvnitř mě to vřelo. „Paní,“ říkám tiše, „má dcerka má hlad. A já ji nakojím. Nemusíte se dívat, když se vám to nelíbí.“
Ale ta paní pokračovala: „Tohle byste měla dělat doma nebo někde, kde to nikdo neuvidí.“ Podívala jsem se kolem. Nikdo jiný si nás nevšímal. Všichni byli zaneprázdněni svými obědy a hovory. „Paní,“ zopakovala jsem, „jsem v koutě, nikomu to tady nevnucuju a kojení je přirozená věc.“
Nevím, jestli to byl můj klidný hlas nebo ten fakt, že Anička pila tak sladce a spokojeně, ale ta paní nakonec odfrčela pryč. A já jsem se cítila… no, jak se to řekne? Trochu naštvaná, trochu smutná, že v dnešní době musím vysvětlovat něco tak přirozeného, jako je kojení.
Ale pak jsem se podívala na Aničku, jak tiše cucá a usíná a pomyslela jsem si, že pro tuhle malou bytost udělám všechno. A když to znamená kojit ji uprostřed food courtu v nákupním centru, tak to tak bude. Máma dělá, co musí, a moje malá holčička v tomhle okamžiku potřebovala jen jedno – být najedená a šťastná. A to jsem jí mohla a měla poskytnout, ať si kdo chce, co chce, pomyslí.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
