Petra Václavíková Přijede popelářské auto a tříděný odpad smíchá dohromady. To je realita v některých obcích. Logicky si člověk položí otázku, jaký smysl jeho třídění potom má, když se vše smíchá. Zda jeho ekologická činnost náhodou není zbytečná práce? A jestli opravdu dojde k nějaké recyklaci, jak je slibováno.
Má vůbec třídění smysl, když potom vidíte, že odpadky ze dvou různých kontejnerů končí v jednom popelářském voze, tedy na jedné hromadě? Když člověk něco podobného vidí, pochopitelně ho to nahlodá a začne pochybovat, zda má smysl starat se o přírodu. Nebo je to nakonec přece jenom trochu jinak a svou logiku a efektivitu to má?
Stál jsem tam jako obvykle v pondělí ráno, opřený o plot a sledoval svoz odpadu. Měl jsem, jako vždycky, pocit že dělám něco dobrého, že má můj malý rituál s důkladným tříděním odpadu svůj význam. Kovy do šedé, plasty do žluté, papíry do modré – každý týden stejný kolotoč, ale aspoň že přispívám k něčemu užitečnému.
Ale před pár týdny se něco změnilo. Poprvé jsem viděl, jak popeláři hodili plastovou a kovovou popelnici do stejného prostoru v autě. Přišlo mi to divné, ale řekl jsem si, že to asi bude nějaká chyba, nějaký omyl. To se přece nemůže dít schválně, když jsme tu celé roky třídili pečlivě.
Další den svozu jsem tedy vyčkával s kávou v ruce, abych to viděl znovu, jestli to byl jen špatný den, nebo co to bylo. A ejhle, stejná věc. Plasty i kovy skončily ve stejné části vozu. Když popeláři dojeli svoje kolo a měli pauzu, nemohl jsem se už držet.
„Pánové, promiňte, že se vměšuji, ale mohl bych se zeptat, proč házíte plasty a kovy dohromady?“ zeptal jsem se s největší zdvořilostí, jakou jsem dokázal v tom momentě nabrat.
Popelář co nejspíš byl vedoucí, si mnul ruce o pracovní vestu a podíval se na mě. „Víte jak, tohle se vám bude možná zdát divné, ale my to tak máme nařízené. Snažíme se šetřit. Na třídící lince to pak stejně rozdělí.“
Nějak jsem to přijal, přikývl jsem, poděkoval za odpověď a šel jsem domů. Ale nemohl jsem to dostat z hlavy. K čemu to všechno bylo? Hodiny strávené roztříděním odpadu, pečlivé odstraňování etiket z konzerv, vymývání jogurtových kelímků. Když je to stejně nakonec všechno smíchané dohromady.
A začal jsem přemýšlet, jestli bych neměl přestat třídit. Ale pak mi došlo, že to bychom asi všichni mohli říct, a co by pak bylo? Konec třídění, hory odpadu a žádná recyklace. Další svozový den jsem zase postával u plotu, ale tentokrát jsem popelnice netřídil. Hodil jsem kov do plastů a sledoval, jak je to všechno vyhozené do jednoho kontejneru na popelářském voze.
Pak jsem to vzdal. Vyrazil jsem na radnici a zeptal se, proč se nám nic neřeklo, proč se třídění nezjednoduší, když to pak stejně končí pohromadě. Úředník mě ujistil, že třídění má svůj význam a že se kov s plasty míchá především z logistických důvodů, aby se ušetřilo za svoz. A že na lince se vše důkladně vytřídí.
Takže co teď? No, vrátil jsem se k třídění. Nedává mi to tolik smyslu jako dřív, ale snad, doufám, že to nějaký význam má. Možná se jednou dočkáme systému, kde budeme moci házet všechno do jedné popelnice, a třídění se bude dít někde za zavřenými dveřmi, bez naší další práce. Ale do té doby třídím. Protože nechci být ten, kdo přestane, když ještě není hotovo.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek, https://www.samosebou.cz/2023/01/24/multikomoditni-sber-co-to-je-a-jak-funguje/
