Ludmila Eiseltová Jmenuji se Lenka a už několik let pracuji jako servírka v restauraci, kde mají ten koncept „sněz co můžeš“. Když jsem tam začínala, myslela jsem si, že to bude super. Myslela jsem, že lidé ocení možnost mít tolik jídla, kolik chtějí, a že budou rozumní v tom, kolik si naberou. Ale ne. Byla jsem naivní.
Hned od prvních dnů jsem viděla, jak to chodí. Lidé si na talíře nakládali hory jídla, jako by nikdy předtím neviděli ani kousek masa nebo brambory. A nejhorší na tom bylo, že toho tolik nechali. Půlka těch hromad končila v koši, a já… já jsem to musela sklízet a vyhazovat. Každý den jsem viděla, jak kilogramy dobrého jídla končí v odpadcích, a něco uvnitř mně se lámalo.
Zpočátku jsem si to nechávala pro sebe. Jen jsem si vztekle mumlala pod nosem, když jsem odnášela plné talíře, co zbyly. Ale jak dny plynuly, moje frustrace rostla. Myslela jsem na všechny lidi, kteří nemají co jíst, zatímco tady tihle lidé plýtvali jídlem, jen proto, že zaplatili doslova pár korun za „sněz co můžeš“. A myslí si, že si s jídlem mohou dělat co chtějí.
A pak se to stalo. Jednoho dne jsem to prostě nevydržela. Skupina mladíků si naložila talíře tak, že za nimi skoro nebyli vidět. Smáli se, dělali si srandu a fotili to. A já jsem věděla, že toho většinu nesní. Když jsem pak přišla k jejich stolu a viděla ten odpad, něco ve mně prasklo.
„Opravdu si myslíte, že je v pořádku tohle všechno vyhodit?“ zeptala jsem se, a moje slova byla ostřejší, než jsem zamýšlela. „Co je?“ zeptal se jeden z nich, zmatený, ale stále se culící.
„Plýtvání jídlem není směšné,“ řekla jsem. „Je to nehorázné. Ano, zaplatili jste za to, že si můžete nabrat, co chcete, ale to neznamená, že byste měli být nezodpovědní a plýtvat jídlem!“
Mlčeli, zřejmě šokovaní, že jsem se odvážila je konfrontovat. Ale já už nemohla jen tak stát a dívat se. Od té chvíle jsem začala upozorňovat zákazníky, kdykoli jsem viděla, že si berou víc, než mohou sníst. Nebyla jsem hrubá, ale byla jsem přímá. Někteří se naštvali, jiní se omluvili. Můj šéf mě kvůli tomu dokonce jednou zavolal do kanceláře, ale když jsem mu vysvětlila, jak moc mě to trápí, pochopil a dokonce začal přemýšlet o tom, jak by restaurace mohla změnit pravidla pro „all you can eat“.
Nevím, jestli moje malá vzpoura něco změní, ale alespoň teď mohu každý večer jít domů s pocitem, že jsem se postavila za to, co je správné. A možná, jen možná, několik lidí teď dvakrát přemýšlí, než si nabere další porci, kterou nejsou schopni sníst.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
