Petra Václavíková V mé hospodě se každý rok „na Martina“ chystá husa. A protože ji máme vyhlášenou, už ke konci října se začnou kupit rezervace. Kdo přijde bez ní, na oběd nebo večeři, má poměrně velký problém s usazením. Naši husu prostě mají lidí oblíbenou. Tržby jsou skvělé, ale celých pár dní je extrémně hektických. Vždy si potom oddechnu, že jsme všechno zvládli a lidé odcházeli spokojeni.
Možná k nám lidé chodí i proto, že jdeme tak trochu vlastní cestou, proti zažitému proudu. Ne, svatomartinské víno u mě nenajdou. Všichni to nabízí, ale já ho prostě nechci. Každý rok je to s těmi vinaři a dodavateli stejné. Píšou emaily, volají, někteří dokonce i přijedou s nabídkou lahví. Všichni doufají, že něco vezmu. Ale jsou na omylu. „Svatomartinské nabízejte tomu, kdo vínu nerozumí,“ každého odmítám.
Mně nevadí mladá vína jako taková, beru, že mají své místo a Beaujolais nouveau? To je úplně jiná liga. Ale české svatomartinské? To mi přijde více jako marketingový produkt, než něco, co má u nás (na rozdíl od Francouzů) zažitou tradici. A potvrzuje to jenom fakt, že to do sebe lidé lijí jako smyslů zbavení, jenom proto, že se jim řekne, že to patří k tradici. A k tomu pochopitelně ten akt otevírání, 11.11. přesně v 11:11. Tomu by neodolal ani abstinent…
Takže když přijde na výběr nápojů ke svatomartinské huse, jdu na to od lesa. Prvně pivo. Česká klasika, to tu zná každý a pečená husa s dobrým českým ležákem, to je symfonie chutí, která nemá chybu. Když ale někdo chce vínko, nebráním se. Nabídneme z naší klasické nabídky. A musím říct, že jsem se zatím jenom párkrát setkal s tím, že by s naším přístupem měl host vyloženě problém. Vždy se mu snažím vysvětlit ty důvody, že by to byl nakonec on, kdo by se nachytal na marketingový produkt. Vidím to asi jako nabízet pivo, které dostatečně dlouho neleželo v ležáckém sklepě, za výrazně vyšší cenu. To by asi nechtěl nikdo, že?
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
