Ludmila Eiseltová Když se blíží Svatý Martin, u nás doma to vždycky voní pečenou husou, popřípadě kachnou. Letos jsem se tedy vydala do supermarketu, plná odhodlání udržet tradici, ať to stojí, co to stojí. Jako každý rok jsem doufala, že supermarkety vyjdou vstříc běžným lidem a nabídnou zajímavé akční ceny. Ale jakmile jsem se postavila před chladicí pult, bylo mi jasné, že letošní Martin bude trochu jiný. Ceny za husu byly astronomické a kachna také nebyla žádná levná záležitost. Nemusela jsem tam stát dlouho, rozhodla jsem se během několika vteřin.
Otočila jsem se na patě a zamířila ke kuřatům. „No co, když to nejde, tak to nejde,“ pomyslela jsem si a vybrala si to největší kuře. Doma jsem začala přemýšlet, jak z něj udělat alespoň trochu sváteční oběd. Zavolala jsem mamince, aby mi zopakovala recept na zelí a knedlíky, poptala jsem i nějaké triky, jak to udělat, aby se pečené kuře trochu přiblížilo klasické sváteční pochoutce.
Kuře ochutím tak, jako bych pekla husu, i jablka do něho dám. S nádivkou šetřit také nebudu. Budu se snažit, aby aspoň trochu připomínalo tu pravou husí chuť. Nebo alespoň tu kachní. A doufám, že to moje rodina vezme sportovně, až přinesu jídlo na stůl. Doufám, že nikdo ani nepípne a pochutná si. Kuře á la husa bude sice chuťově jiné, ale s láskou připravené a s přílohou, která se k pečenému masu sluší, tedy s knedlíkem a zelím.
Jasně, nebude to jako v předchozích letech, ale důležité bude, bychom byli spolu. A upřímně, v dnešní době je třeba být rozumný. Raději ušetřím na jídle, než abych na konci měsíce přemýšlela, jak zaplatím účty. To bude také můj hlavní argument, pokud se u stolu najde nějaké brepta, který začne mít připomínky, proč není každoroční husa nebo kachna a proč jsem letos upekla jenom obyčejné kuře. Tak ať se jde tenhle chytrolín podívat do obchodu, kolik co stojí. Možná pochopí.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
