Ludmila Eiseltová Když jsem byla mladší, všechno šlo jako po másle. Viděla jsem na věci zblízka i zdaleka, ale jak to tak bývá, s věkem už to není co to bývalo. Takže teď, když si jdu pro něco do obchodu, musím mít brýle na nose a stejně nedokáži přečíst úplně vše. Velké písmo, to zvládnu, ale s tím malým si už neporadím. A to je pro mě oříšek, protože víte jak to chodí – důležité informace bývají často ty nejmenší. Nejenom ve smlouvách, ale i v obchodech.
No a já si nedám říct. Když jdu na nákupy, nechci přece jen tak zaplatit víc, než musím. A tak si v obchodech nechám cenovky přečíst. Ale jak už to tak bývá, někteří prodavači s tím mají nebetyčný problém. Když je požádám, aby mi přečetli cenu za jednotku, občas dostanu odpověď, co zní trochu jako: „Ale babičko, tamhle je to napsané velkým, vidíte?“ To mi ale moc nepomáhá, protože co mi je po ceně za kus, když nevím, jaká je cena za kilo nebo za litr? A já přece nechci, aby mě někdo ošidil jen proto, že už nevidím tak dobře. Je sice fajn, že vidím že jedno balení sýru stojí 20 a druhé 30, ale v porovnání cen za jednotku se může paradoxně více vyplatit ten dražší.
„Poslyšte,“ říkám jim pak, „já bych chtěla vědět, kolik platím za ten sýr na sto gramů, ne za kus sýra, který může vážit různě.“ Když vidím, že se prodavači kroutí, nebojím se to dovést až k vedoucímu. Jednou mi mladý kluk v obchodě nechtěl tu cenu přečíst, tak jsem stála pevně na svém. „Pokud mi to neřeknete,“ řekla jsem, „tak si nechám zavolat vedoucího.“ A víte, že to zabralo. Nakonec mi to přečetl, i když s viditelnou nelibostí. Ale co, aspoň jsem si odnesla to, co jsem chtěla, a za cenu, která pro mě byla akceptovatelná.
Takto to teď mám vždycky. Předtím, než něco hodím do košíku, si nechám přečíst tu malou číslovku, která rozhoduje o tom, jestli je nákup výhodný. A nebojuju jen za sebe, ale možná i za jiné starší lidi, co by mohli být v obchodě ošizeni jenom proto, že mají slabší zrak. Je to takový můj malý boj za spravedlnost. Ne že bych byla hrdinka, ale chci si stát za svým a nechat si namluvit, že je všechno v pořádku, když není. A že tím otravuji personál? Až zmizí to malé písmo, nebudu už mít potřebu nechávat si ta titěrná čísla předčítat.
A občas to má i své světlé chvilky. Někdy se najde prodavač, co to pochopí a přečte vám to s úsměvem a laskavostí. A to pak člověku zase vrátí víru v to, že svět není zase tak špatné místo. A že i když některé věci vidíte trošku rozmazaně, pořád je tu šance, že vám někdo pomůže věci vidět jasněji.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
