Petra Václavíková Odnášení potravin, nepříjemné chování a nucení k dojídání. To byly kuchařky ve školní jídelně. Tedy, konkrétně tyhle negativní věci se mi vybaví, když si mám vzpomenout na školní stravování. Tím to ale rozhodně nekončí.
Krádeže potravin
Jelikož za naší školou bylo dětské hřiště, trávila jsem tam jako malá mnoho času. S přibývajícím věkem mi pochopitelně neuniklo, jak naše kuchařky pokaždé navlékají na řídítka svých kol objemné, k prasknutí narvané tašky a míří s nimi k domovu. Co bylo jejich obsahem bylo každému jasné. Zajímalo by mě, jestli vůbec tyto ženy někdy nakupovaly, nebo si vše nafasovaly z eráru.
Nechutná jídla
Byla jídla, která byla v pohodě, ale existovaly i pokrmy, které se doslova nedaly jíst. Doteď by mě zajímalo, zda kuchařkám v naší jídelně takový pokrm chutnal, když ho byly schopny uvařit a dát na talíř. Naservírovat ho malým dětem. Některé výtvory by snad nejedlo ani zvíře, přesto končily na našich talířích a musely skončit i v našich žaludcích.
Povinnost dojídání
Kdo byl s jídlem hotový, musel si odnést talíř. To znamenalo projít kolem velkých kýblů, kam se seškrabávaly zbytky. Pokud opravdu jenom drobné zbytky z talíře, bylo vše v pořádku. Problém ale nastal, když někdo nedojedl. Kuchařka stojící u daných kýblů jako dráb posílala tyto chudáky znovu ke stolu. Zde byli nuceni jíst něco, co jim nechutnalo. Nejednou jsem byla svědkem nevolností, které přešly až ke zvracení.
Hrozné maso
Kdo ví, jestli se tomu vůbec dalo říkat maso. Názvoslovím asi jo, ale chutí a texturou určitě ne. Doteď jako domácí kuchařka nepochopím, jak někdo může naservírovat žvýkavé maso v omáčce. Vždyť jediným technologickým postupem je dostatečná doba vaření. Nic jiného. To v naší školní jídelně nehrozilo. Snad každé maso bylo žvýkavé. A vše bylo korunováno nevykrájenými tučnými částmi a tím, že maso byla samá flaksa. Tohle odpudilo i milovníka masa, kterým jsem jako malá byla.
Nepříjemné chování
Nejprve nás nahnali před jídelnu, potom do řady do jídelny. Zde jsme si museli vzít nevábně vonící mokrý tác a postupovali jsme k okénku. Zde nám každodenně nepříjemně chovající-se kuchařky nandali naši porci. Jestli jejich chování mělo navodit příjemnou chuť k jídlu, to nevím. U mě to bylo přesně naopak.
Všem stejně
Bylo úplně jedno, jestli přišel podvyživený prvňáček, nebo statný deváťák. Každý dostal na talíř vesměs stejně. Chudák prvňák se nad jídlem u stolu musel trápit, zatímco deváťák, pokud mu zachutnalo, musel jít pro přídavek. I ten byl speciální, jelikož se přidávalo výhradně jenom bez masa. Kdo ho chtěl víc než předepsanou porci, neměl nárok. Asi, aby víc zbylo do tašky.
Podpora plýtvání
Že někdo chtěl upravit svou porci, nepřicházelo v úvahu. Když někdo něco nejedl, měl smůlu. Takže hrachovou kaši jsem dostávala, i když jsem prosila, že ji nechci. Několikrát jsem poté byla vrácena od kýble ke stolu, dokud se mi nepodařilo nepozorovaně proklouznout kolem drába. Takhle se holt podporovalo plýtvání, když jsme dostávali na talíř něco, co stejně nesníme.
Zdroj: Autorský text
